Běžkoprekio 2019

S Bouřkou si občas (pravda, mírně řečeno alibisticky) posteskneme, jak blog skomírá a jak už dlouho nikdo nic nenapsal a jak to bylo pěkný, když z každý větší akce byl blog a jak tohle a tamto...Nu, ale když nám letos lezba začíná zase hezky ožívat (snad to není jen můj pocit), co i ten blog zkusit oživit? Za formulace úřednicky zdegenerovaného projevu se případně omlouvám, každopádně si myslím, že akce jako letošní běžkoprekio si blog zaslouží, nechť tedy řádky a hlavně fotky promlouvají a přenesou nás i vás zpět do únorových dní na Šumavu.

Před sedmi lety, v dobách, kdy někteří dnešní otcové či kapelníci byli začínajícími vysokoškoláky, úředníci nezaměstnanými všudybýlskými flákači a geodetští stavitelé domů pouze geodety, se poprvé severní divize potkala s tehdejší BrDi na Vysočině na běžkách. A tak se to povedlo, že se od té doby potkáváme v únoru pořád. Jen už to není na Vysočině, protože jsme se tam poslední roky ne a ne potkat se sněhem. Trochu jsme se rozrostli, a to nejen o další komínáře, ale i o děti a pupky, ale zkrátka se potkáváme pořád.

Přesunem na Šumavu, ke kterému došlo loni, se naše skupina rozštěpila na běžkaře a sněžničáře. Přestože pisatel blogu svým klopotným stylem na běžkách může působit podobně neohrabaně jako člověk pohybující se na sněžnicích, bude blog pouze pohledem běžkaře. Snad to však moc nevadí a za sněžničnou skupinu budou hovořit fotky, obzvláště v poslední den akce velmi výmluvně...

Péťa Hladík letos zajistil ubytování v Prášilech, konkrétně v chatě KČT, která se nakonec ukázala být velkou výhrou a zejména několikachodové večeře formou švédských stolů mají někteří zapsaní nejen u žaludku, ale i u srdíčka. Cestovali jsme sem rozličně. Skupina, která měla obývat "klidný, spací a téměř nealkoholický" pokoj a jejíž jsem byl součástí, cestovala z Prahy a po cestě jsme se zastavili na kořbě MTT 90 Mlékárna, Klatovy. Výstup se nesl v uvolněném duchu už od chvíle, když se Béďa pokusil přelézt branku, která se s ním při přelézání poněkud otevřela a odhalila nám volný přístup. Pokořil s námi i Mc, pro kterého tato akce byla zmrtvýchvstáním po mnoha směrech. Radost ze společného pokoření jen mírně kalil Čendův žebříček zapomenutý pod komínem, ale doufali jsme v úspěšnou nedělní dohru při cestě zpět.

Na chatě se přímky z Brna, Jičína, Plzně a Prahy potkaly po osmé večerní a z plné sestavy chyběla pouze rodinka Mixojc, která měla dorazit až v pátek. Večer plynul v družné radosti, přeci jen se někteří z nás neviděli i dva roky, avšak hvězdou byl nepochybně Mek, který stíhal přepojovat vagonky se Štěpíkem, skládat puzzle i přepít tento večer Bouřku. Sled událostí tomu nakonec i díky tomu chtěl tak, že "spící pokoj" dnes uzavíral lokál a zalehl společně, v chrápající sounáležitosti.

Páteční ráno bylo uplakané, ne však z bolehlavu, ale ze slz padajících z nebe. Snídaně, která šlapala svým velikášstvím na paty večeři, nás však naladila tolik, že pár kapek nemohlo odradit sněžničnou ani běžkařskou grupu. Sněžníčáři se vydali pod velením šumavského principála Bouřky dobýt několik tisícovek, na které se chvílemi i stoupá, běžkaři pak poprvé okusili, jak krásně to jede po sněhu, na který už hezkých pár týdnů nic nepřipadlo. No, popravdě to dnes ještě šlo a dokonce jsme ani v každém kopečku nesundavali běžky, ale dřina to byla. Přesto jsme atmosféru zaniklých osad Hůrka či Gsenget a zapadaného jezera Laka nasáli naplno. Běžkařská skupina dorazila do základního tábora před sněžničnou a ve vidině večeře snědené přijedouvším autobusem plným bandy vyschlých, avšak jistojistě hladových sportovců pokročilejšího věku, bezpáteřně nevyčkala na sněžničáře na společnou kořbu hranolu v Železné Rudě. Ta se tak neodehrála v plném počtu a možná i proto se v neděli trochu karta obrátila a bezpáteřní běžkaři byli potrestáni...

V pátek večer dojeli očekávaní Mixovci, z nichž jako poslední dobou obvykle, byla nejživější Berta. Dalo by se říci, že kromě vypitých Platanů byla jedinou osobou schopnout překonat v živosti Meka. Aspoň tedy prozatím.... Večeře nakonec zbyla na všechny a nechť zvedne ruku ten, kdo si nešel přidat.

Sobota byla jediným dnem, kdy obě skupiny podnikly výlet se společným cílem, a sice na rozhlednu na Poledníku. Vizuálně to byl den malovaný, ale většina osob stojících ten den na běžkách to tak růžově přeci jen neviděla. Blahodárný všelék na starý sníh zvaný klistr pozbyl své léčivosti po několika stech metrech a moudrému člověku nezbylo než bafnout lyže a každý kopeček si hezky vyšlapat po svých a svými kročejemi předcházet ty, který svůj boj s namrzlým firnem ještě nevzdali. Odměna za toto však přeci jen následovala, a to hned v několika fázích. První byl rovinkový dojezd na Poledník v perfektní stopě, na který si Béďa statečně převzal od Honzy boudičku se Štěpánem. Druhá, nečekaná odměna, nastala po příchodu sněžničné skupiny a Bouřkově rozjařené otázce: "Tak co tomu, Marťo říkáš???" Můj výraz by v tu chvíli šel označit za mírně přitroublý, jelikož jsem neměl ponětí, na co se císař táže. "No na Alpy přece!!" Jestliže byl předchozí výraz mírně přitroublý, tak tento už byl zcela dementní. Až v tuto chvíli jsem totiž zjistil, že Alp zvedajících se na jižním obzoru, po jejichž spatření ze Šumavy bažím už mnoho let, bych si sám nakonec ani nevšimnul. Kdybychom nečekali na druhou skupinu, zřejmě bychom klidně odešli a večer pak hledali vytrhané vlasy na podlaze. Ale jo, Alpy tam byly a plzeňský císař za chvíli již poskytoval místopisný přehled vzdálených vršků nejen našemu osazenstvu na Poledníku, a tak mohlo touhou po dálkách slzet mnoho očí nás - obyvatel země, co skalnatými hory moc neoplývá...Třetí odměna přišla brzy posléze. Mnohakilometrový sjezd sice čítal pár pádů, slalom mezi bláznivými vodičkami polárních psů, ale jako celek zahojil všechny rány, na které klistr předtím nestačil.

Tečkou večera se pak stala konečně ona společná kořba všech účastníků, a to na samotným kapitánem přejmenovaném Hotelu Segedín v Železné Rudě. I přes náznak voyeurství jsme odhaleni nebyli a mohli se tak i přes obavu pana hospodského, který měl uši všude ("Když vás na tom komíně chytnou, kdo pak zaplatí??") vydat vstříc poslednímu chatovému večeru, a to již i s postarší mladou nadějnou kandidátkou Janou, která doplnila naše řady.

Neděle bývá většinou už dnem dojezdovým, avšak pro dnešek ještě čekaly mnohé zážitky. Sněžničná a běžkařská skupina se naposled rozdělily a právě tak se dnes rozdělily i jejich zážitky. Běžkaři, snad potrestáni za svou páteční bezpáteřnost, prožili své finální martyrium na podkluzujících lyžích, zatímco sněžničníci vystoupali na Ždánidla, odkud...viz foto.....Snad bych jen dodal, že Bouřkovo tvrzení, že mohou pozorovat lyžaře na Dachsteinu vskutku nebylo příliš vzdálené od pravdy. Pro běžkaře však byly výhledové cíle vzdálené, a tak i pro nás zůstaly jen fotky. Aspoň malou náplastí se pak pro osazenstvo pražského vozu při zpáteční cestě stal nejen znovunalezený Čendův žebříček (celý víkend odpočíval na tom samém místě a ani v blízkosti bourající dělníci z Doněcké oblasti si ho nevšimli), ale i denní kořba cihelny v Klatovech, onoho komínu s ochozem, vůči kterému je dmychadlo ve výšce barového pultu. Tak tedy připíjíme na Alpy a na....příští rok znovu v Prášilech:-)

Za foto díky Bouřkovi, Lence, Čendovi a Béďovi